Pro ana blogy, hloupost jednadvacátého století

Z nenadání se obloha venku zatáhla a spustil se menší letní déšť. A tak jsem zalezla do tepla domova, natáhla své dlouhé nohy na měkký gauč, otevřela notebook a projížděla sociální sítě. Klasika. Facebook, instagram, pak zkontrolovat email, zda vás náhodou někdo nepostrádá (a jako vždy nikdo, tak proč tam jen lezu?), když na to narazím zase. A znova. Depresivní blogové deníčky, co si říkají ana blogy. Do očí bijící "zázračné jídelníčky". Snídaně- nic. Oběd- nic. Večeře-nic. Však nebojte se, žiju zdravě. Piju hodně vody, za den si dám třeba tři hrnky silného kafe a v kuse cvičím dvě hodiny. Prosím, seznamte se s hloupostí tohoto století, kde si nejen mladé holky vyměňují zásadní informace, jak za týden shodit deset kilo.

"Chci být jako květina, žít jen ze vzduchu a vody..."

...vítá vás stránka patnáctileté dívky, jež si říká Rosaline. Měří 171 cm a vysnila si místo nynějších 58 pouze 53 kil. Jak tak přemítám, není na tom zas až tak špatně.Aspoň snídá a obědvá. Ale i tak- žádná sláva.

Co víc mě ale při brouzdání po těchto bizarních článcích překvapilo, než pisatelka blogu Rooftops. Miliony fotek dívek s obří mezerou mezi stehny, které stojí na tenkých párátkách, jejich vyplašené smutné oči, jež lemují fialovo-modré kruhy. Motta jako anorexie není dieta, ale životní styl. Jsem silnější než jídlo. Miluju ten pocit, být křehká a jemná. Miluju čtení váhy, když jdou čísla dolů. A dlouhatánský seznam dívek pod ikonkou "friendship", což je další spousta dívek poblázněných hladověním, cvičením, utíkající před depresemi a následně o tom všem píší na jejich blog. V tu chvíli vám brada klesá dolů, když zjistíte, komu "Rooftops" patří. Ano, údajné Amy Lawrance. Amy Lawrance, které je pětadvacet. A stále nechápete, že v těchto letech ještě nemá rozum. U některých puberťaček se to dá ještě pochopit, ještě neuvažuje, je to dítě, zbytečně riskuje. Jenže on asi ten věk v tom takovou roli nehraje. Aha.

Po světě běhají tucty výživových poradců, každý druhý blog se zabývá zdravým životním stylem, letáky, billboardy, reklamy...Ale stále se tu najdou tací, kteří tento nesmyslný hladový kolotoč podstupují dobrovolně, z vlastní vůle, I při té spoustě možností, jak se dozvědět o redukci více. A hlavně zdravě. Pak je vám líto těch, kteří s takovou nemocí bojují třebas kvůli problémům v rodině, nízkému sebevědomí, týrání... Těch, jež by se rádi uzdravili. Pak vám nezbývá vůbec žádná lítost pro ty, kteří si rizika uvědomují a stejně jejich nejvíc kalorické jídlo bývá jablko. Co jablko. Půlka! Protože celé by bylo zbytečně moc.

Zásadně nesouhlasím a nepodporuji blogy s tímto tématem. Avšak zakázat je, toť holý nesmysl. Jako jim se nemusí líbit zase můj blog. Jen bych chtěla vzkázat těm, kteří chtějí hubnout, rozhodně si tyto blogy nečtěte. A těm, kteří jsou zvědaví, bych řekla to stejné, neb vás může klepnout pepka.
Hlavně se nežeňte za ideály. Tohle rozhodně nejsou ideály. Ideál neexistuje, protože sto lidí, sto chutí.
Nechejte všemu volný průběh- když se budete stále za něčím hnát, život vám propluje mezi prsty. A k čemu vám bude mezírka mezi stehny v sedmdesáti? Budete sami stát u rybníka, v legínách s obří mezírkou, nafouknutým zadkem, hubenejma nožkama, vyšlehaným bicákem, a krmit kachny. Sami? Opuštěni. Ale tak hlavně, že máte dokonalé tělo! Dívejte se více kolem sebe, mějte se rádi, jezte tak, abyste z jídla měli radost, nikoliv výčitky. Praví přátelé jsou ti, kteří vás neopustí jako stokilovou, ani jako tu, co má třicet kilo i s postelí. Jednoduše to neřešte. Jen tak budete spokojeni, A šťastni. O tom totiž život není.

Tak nic, já se loučím. Jdu večeřet šlupku od okurky a pak musím běhat po schodech dolů a nahoru. Přeci jen mám už nějakejch 45 kilo, tak nechci přijít do školy jak špek.

(No jo, nebyla bych to já, kdybych nezakončila vážnou řeč něčím naprosto hloupým :-D.)